Archive: Archiv autora: wadlejch@seznam.cz

Každý druh kávy je tu originální, z různých koutů světa, z jiných přírodních poměrů, rozmanitý.

Osvěžující stereotypy velkokomoditní výroby a osvobozený od kavárenských řetězců připravovaný, pražený i vařený s vášní ke kávovému řemeslu.

Každý je neustále na cestě, a to i my, ale už dlouho je pro nás tou cestou káva, rodina, naděje a víra ve zdravější planetu a společnost, vzájemný respekt a lepší poměry.

Chceme vám nabídnout tu nejlepší možnou kávu s čistým svědomím a pocitem, že jsme pozdvihli i váš den a energii.

Jsme Hope Roastery. Váš kávový chrám na jihu Čech.

Hoperoastery.cz

Jirka Šimeček je sportovní a lifestylový fotograf na volné noze. Díky focení procestoval více než 20 zemí světa a fotografuje především motorsport. V roce 2017 fotil svůj první Rally Dakar. V roce 2020 jsem realizoval několik osobních projektů pro firmu Red Bull, které měly celosvětový úspěch, a díky tomu se mohl stát součástí celosvětové sítě Red Bull fotografů. Jirka dnes představí své nejčerstvější projekty, např. From Castle to Castle.

www.jirisimecek.com

Veronika Gabrielová se věnuje klasické i experimentální kresbě. Jejím jediným měřítkem je linie/ linka. Dlouhodobě se ve své tvorbě věnuje tématu antropologie a sociologie, kde pozoruje určité fenomény, které nadále zpracovává v cyklech, které vytváří jednotlivé malé série a nebo se jim věnuje dlouhodobě. Nicméně skrze její tvorbu můžeme pozorovat téma autoportrétů, ženské figury, tělesnost, ruce a jejich pohyby, práci s textem a kulturologií. Nejčastěji kreslí gelovými třpytivými pery a vyšívá – pomocí nitě vytváří linku. Technické přesahy hledá primárně ve světelných instalacích a v poslední době se navrací i ke klasické tužce.

Přesto, že původně studovala v ateliéru malby Martina Mainera, absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Absolvovala stáž v jihokorejském Seoulu v ateliéru foukaného skla a světelných instalací. Jako hlavní inspirační zdroj má svět kolem sebe, který poznává skrze cestování do různých koutů světa. Její cesty se snaží nezneužívat a explicitně nepřevádět v umění, přesto jí vnitřně ovlivňují a formují.

www.gabrielovaveronika.com

insta: Veronika_Gabrielová

Michal Štěpánek (1984) studoval FHS ZČU v Plzni a nyní pracuje v pojišťovnictví. Literárně debutoval roku 2014 básnickou knihou Svítání, jeho tvorba je dále zastoupena v almanachu Řezbáři stínů (2016). Editorsky a vydavatelsky se podílel na antologii Básníci Strakonicka (2017). Dlouhodobý zájem o buddhismus podle Františka Drtikola se odráží také v jeho další knize pro děti: Světlo v klíčové dírce (2018)

§ Markéta Ekrt Válková

Narodila se 8. července 1973 v Praze.

Po gymnáziu studovala zlínskou Filmovou školu, poté si vybrala Katedru dokumentární tvorby FAMU. Ukončila ji filmem MotocyKlení, za který získala několik cen.

Provdala se za zvukaře Viktora Ekrta, s nímž má čtyři dcery.

Byla asistentkou režie Jiřího Menzela při natáčení filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina a také režiséra Vojtěcha Jasného při natáčení Návratu ztraceného ráje. Dělala pomocnou režisérku Romanu Vávrovi či Petru Zelenkovi.

Pro Českou televizi realizovala kromě dokusoupů Čtyři v tom a Provedu! Přijímač například dokumenty Pohyby tance, Dětství, důvod k dospělosti, Živnostníci v karanténě aneb Holé zadky

Nyní dokončuje celovečerní dokumentární film o horolezci Marku Holečkovi

Dlohodobě se věnuje časosběrnému projektu o syrské rodině v Čechách.

JAK ZNÍ SVĚT? Japonská malířka Hiromi vytvořila originální knihu pro české čtenáře. Poutavé příběhy s kocourkem Kosmosem jsou plné tvoření a her se zvukomalebnými slovy, které Vám otevřou nový svět. Na základě knihy Hiromi začala spolu se svým českým manželem Pavlem pořádat i zvukomalebné workshopy. Ve Strakonicích nám oba představí, jak děti i dospělí tvoří (mohou tvořit:) nová slova, hrát si s jazykem a inspirovat se zvukem, obrazem, pohybem i přírodou.

„Jsme organizace tvořená dvěma desítkami studentů a mladých lidí. Od roku 2014 přispíváme svým dílem k připomenutí událostí a hodnot sametové revoluce a k osvětě o komunistické historii naší země. Pořádáme Korzo Národní, pouliční oslavu svobody na 17. listopadu a Samet na školách, vzdělávací program na střední školy, skrze který aktivizujeme studenty k zájmu o občanskou participaci a moderní dějiny.“

Projekt MAPAMÁTKY má za cíl popularizovat architekturu a prezentovat ji lidem tak, aby v nich vzbudila zájem a bavila je. Tvůrci projektu, 10 studentů Arts managementu, připravují tematické trasy, které spojují procházky s přísunem informaci o různých architektonických památkách. Trasy si může každý individuálně projít za použití mobilního telefonu. Projekt vznikl na konci roku 2020 v reakci na koronavirová opatření, která v té době omezovala kulturní život a zakazovala i společné procházky po městě s průvodcem. Chcete vědět, ve kterých domech se narodili nebo tvořili slavní spisovatelé? Nebo vás spíše lákají pražská filmová místa? Rádi byste poznali architekturu brutalismu nebo obdivujete na domech skleněné prvky? Tak vyražte za památkami s MAPAMÁTKAMI!

Web: https://mapamatky.cz/

Josefína Jonášová je absolventkou sochařského ateliéru Jaroslava Róny na pražské AVU. Věnuje se především sochám, ráda ale i něco namaluje či skicne, a to jak ve své ateliérové stáji, tak i ve veřejném prostoru. Ve volném čase také ráda něco zahraje na housle ve formaci Vobezdud.

Pro její tvorbu je typické prolínání přístupů, významů, zrcadlení závažnosti v nezávažnosti, míšení kategorií existence. Snová, odlehčená a přitom těžkotonážní vizualita je tak projekčním plátnem pro závažná společenská a existenciální témata, či naprosto naopak; závažná témata se rozplývají pod nánosem vrstev hlíny či barev a s lehkostí se vám nepozorovaně vrývají do podvědomí, aby se posléze v nečekaný moment vynořila a nedala vám bdít. Záleží na tom, jakou hru s vámi Josefína zrovna hraje.

Iniciativa grafický odpad vznikla v roce 2012, kdy jsme ji založili s mým kamarádem Filipem při studiu grafického designu. Prvotním impulsem k takovému kroku byla naše nespokojenost s tím, jak se na nás skrze reklamy tváří veřejný prostor a co je někdo schopen nabízet jako svoje kvalitní služby v oboru designu. Smyslem stránky je poukázat na nejčastější grafické chyby, vyvolat v lidech zájem o toto téma, rozpoutat diskuzi a napomoct tak ke zlepšení situace.
Nejlépe naši aktivitu vyjádřil jeden z fanoušků, který napsal, že grafický odpad je „poukazování na chyby zábavnou formou.“ Ono to často dost zábavné je, když vidíme, co je někdy lidská bytost schopna vytvořit. Neradi bychom ale, aby funkce naší stránky zůstala pouze taková. Od samého začátku je v tom s námi i Véna. Fiktivní postavička s reálným základem, takový Jára Cimrman grafického designu. Ten, který tvoří veškerý grafický odpad, který na nás nečekaně útočí.
Václav Iniciativa grafický odpad vznikla v roce 2012, kdy jsme ji založili s mým kamarádem Filipem při studiu grafického designu. Prvotním impulsem k takovému kroku byla naše nespokojenost s tím, jak se na nás skrze reklamy tváří veřejný prostor a co je někdo schopen nabízet jako svoje kvalitní služby v oboru designu. Smyslem stránky je poukázat na nejčastější grafické chyby, vyvolat v lidech zájem o toto téma, rozpoutat diskuzi a napomoct tak ke zlepšení situace.
Nejlépe naši aktivitu vyjádřil jeden z fanoušků, který napsal, že grafický odpad je „poukazování na chyby zábavnou formou.“ Ono to často dost zábavné je, když vidíme, co je někdy lidská bytost schopna vytvořit. Neradi bychom ale, aby funkce naší stránky zůstala pouze taková. Od samého začátku je v tom s námi i Véna. Fiktivní postavička s reálným základem, takový Jára Cimrman grafického designu. Ten, který tvoří veškerý grafický odpad, který na nás nečekaně útočí.
Václav „Véna“ Korela
Založili jsme pár neuměleckých směrů
Nejdříve jsme sbírali „odpady“ sami, ale postupem času nám své úlovky začali posílat fanoušci. Dnes čerpáme materiál pouze z jejich zpráv, kterých nám chodí denně i desítky.
Postupem času jsme si začali všímat, že se naše příspěvky točí kolem stejných chyb, které se opakují. Vytvořili jsme si tak několik hlavních okruhů, neuměleckých směrů grafického odpadu a ty jsme pojmenovali. Jedním z nejčastějších je „FontArt“, který spočívá v používání fontu bez české diakritiky, který automaticky nahradí tyto znaky jiným stylem písma. „OknoArt“, vylepování reklamních nápisů do oken a výloh, často po písmenu tištěných na A4 papír nebo dokonce vystříhaných nůžkami apod. Když poté například jedno okno otevřete, můžou vzniknout vtipné zkomoleniny slov, které nabývají zcela jiného významu. Dále například „Pixelismus“, „Webismus“, „DIYsmus“, „Logodence“ a další neumělecké směry. Opakování je matka moudrosti a tak věříme, že pokud člověk tuto chybu uvidí po několikáté, sám si na to dá příště pozor.„Véna“ Korela
Založili jsme pár neuměleckých směrů
Nejdříve jsme sbírali „odpady“ sami, ale postupem času nám své úlovky začali posílat fanoušci. Dnes čerpáme materiál pouze z jejich zpráv, kterých nám chodí denně i desítky.
Postupem času jsme si začali všímat, že se naše příspěvky točí kolem stejných chyb, které se opakují. Vytvořili jsme si tak několik hlavních okruhů, neuměleckých směrů grafického odpadu a ty jsme pojmenovali. Jedním z nejčastějších je „FontArt“, který spočívá v používání fontu bez české diakritiky, který automaticky nahradí tyto znaky jiným stylem písma. „OknoArt“, vylepování reklamních nápisů do oken a výloh, často po písmenu tištěných na A4 papír nebo dokonce vystříhaných nůžkami apod. Když poté například jedno okno otevřete, můžou vzniknout vtipné zkomoleniny slov, které nabývají zcela jiného významu. Dále například „Pixelismus“, „Webismus“, „DIYsmus“, „Logodence“ a další neumělecké směry. Opakování je matka moudrosti a tak věříme, že pokud člověk tuto chybu uvidí po několikáté, sám si na to dá příště pozor.

Architektonický atelier dotegg architekti vznikl v roce 2016 po desetileté spolupráci dvou spolutvůrců. Ing. arch. Lucie Lebedová absolvovala Fakultu architektury na ČVUT, Ing. František Lebeda vystudoval Pozemní stavby a architekturu na Stavební fakultě tamtéž.

dotegg architekti se snaží osobním a osobitým přístupem, mladými a nezávislými názory udělat z každého návrhu a realizace příjemnou vzpomínku. Jako architekti chtějí mít vizi a cíl, ale jsou si vědomi, že zakázku zpracovávají pro někoho. Cesta ke konečnému výsledku je tedy vždy otázkou dialogu a cíl přichází až při spokojenosti všech zúčastněných.

Jde nám především o to, aby kterýkoliv návrh byl zážitkem a užitkem v pozitivním slova smyslu nejen pro nás, ale především pro klienta.

Více na www.dotegg.cz.

JANA PICHLÍKOVÁ  (Janča P.) – rodačka z Cehnic milující Jižní Čechy

Životním mottem – nespoutanost a vítr ve vlasech

Všestranně zaměřená sportovkyně se specializací na maratonské závody na horském kole (MTB XCM), prokládané disciplínou crosscountry olympic a terénními triatlony. Od 13 do 25 let se věnovala jízdě na koni plemene Shagya Arab a výcviku mladých jezdců.

V současné době závodí v barvách týmu KROSS BIKERANCH TEAM z Prahy, jenž je zaměřen zejména na ČESKÝ POHÁR MARATONŮ.

Mezi její největší úspěchy patří:

– dvojnásobná mistryně ČR v XCM (2017, 2018), 

– jednonásobná vicemistryně ČR v XCM (2019), 

– mistryně Světa a mistryně Evropy v terénním triatlonu Xterra za rok 2019, 

– mistryně ČR v terénním triatlonu Xterra za rok 2020,

– 3x účast na MS v XCM,

– 2x účast na ME v XCM

TEREZA ČERNÁ

Tereza je původem Strakoňačka žijící v Praze. Před narozením syna byla 4 roky vedoucí produkce TEDx Prague. Nyní je členem programového týmu a od roku 2018 je také ředitelkou neziskovky Power of X. Právě o této své aktivitě i o hnutí TEDxu vůbec bude mluvit ve svém vystoupení.

PAVLA VÁŇOVÁ ČERNOCHOVÁ / Vila Fiala

Galerijní pedagožka, milovnice architektury a umění, propagátorka památkové péče. Občanská aktivistka, herečka, kurátorka, vedoucí Podbrdského muzea v Rožmitále pod Třemšínem. Manželka, matka. Od roku 2016 aktivně usiluje o záchranu a obnovu budovy výletní restaurace Vily Fiala v Blatné a vybudování obecního rozária v její zahradě. Podílí se na kulturním dění v Blatné organizací přednášek zajímavých osobností, galerií Sedmá kolej a svými uměleckými intervencemi ve veřejném prostoru.

Víťa Marčík ml. / Divadlo Já to jsem

Divadlo „Já to jsem“ je potulné seskupení loutek a herců z jižních Čech. Je součástí rodinného divadla Víti Marčíka, ale svým názvem se chce odlišit, aby nedocházelo k nedopatřením, že někdo jde na staršího vousatého Marčíka, ale ve skutečnosti vidí mladé bez vousů. I když nutno říct, že i těm už vousy rostou. (Samozřejmě, že jen té mužské části souboru.)

Divadlo vzniklo v roce 2007 v Drahotěšicích na statku u Marčíků.

Zakládajícími členy byli kamarádi Adam Berger, Vjačeslav Nečunajev, Vítězslav Marčík ml. a babička Juříčková, která nám vařila čaj a kávu, ale hlavně nás tam trpěla. Postupem času se do divadla připojili i (sourozenci) Eva a Jaroslav Marčíkovi.

A není všem dnům konec.

http://jatojsem.eu/

Pastvina: Jedlý park a minizoo je prostor a zároveň vize. Pastvina je veřejný park. Přírodní zahrada. Zelinářství. Venkovní market. Malá vegetariánská farma, zoo. Originální pohostinství. Prostor pro školu hrou. (www.pastvinasumava.cz)

Milan Špiller

Písečák žijící v Praze, který se po mnoha letech pobytu v zahraničí před třemi lety vrátil do České republiky. Neúnavný propagátor elektronické a taneční hudby, producent, DJ vystupující od roku 1990 a profesí light designer. Několik let navštěvuje kurzy hudební produkce a v Abletonu. V minulém roce zakládá platformu s názvem Music Sound Generation. Projekt zastupující hudební umělce a stejnojmennou nahrávací značku, u které vydává avantgardní skupina NTS trio (Nejtek, Tichý, Smetáček), o kterou se stará i jako její manažér. V letošním roce pod projektem Echoes from Dust (společný projekt s Romanem Raiem) přispívá produkčně s dvěma tracky na kompilaci Isolation Scripts (label Moving Pictures) společně s dalšími českými producenty elektronické hudby. Je každoročním delegátem v rámci hudební konference Nouvelle. Pod uměleckým jménem MfS  (Milan from Sand) připravuje své první downtempové EP s názvem The Bees Story, na kterém hostuje i jazzman Pavel Hrubý (klarinet, saxofon). Od roku 2018 se také spolupodílí společně s Ivo Voříškem na tvorbě dramaturgie a produkce píseckého multižánrového hudebního festivalu Cool v Plotě. 

Jsme spolek tvořený dvěma desítkami studentů a mladých lidí. Poprvé jsme se rozhodli přispět svým dílem k připomenutí 17. listopadu svým vrstevníkům i celé společnosti před pěti lety. Chceme poděkovat za to, že žijeme ve světě takřka neomezených možností.

Chceme ukázat, že svoboda pro nás není samozřejmostí, ani prázdným slovem. Rádi bychom se setkali a pobavili s Vámi všemi, pro něž je tento den stejně významný jako pro nás.

Ing. arch. Josef Smutný

 Architekt a moderátor diskusí o architektuře je aktivním členem České komory architektů a místopředseda spolků Člověk a prostor a Sudoměřské proudy. Vede vlastní architektonickou kancelář ilex design.
V letech 2011 – 2014 byl místopředsedou představenstva České komory architektů, a dodnes je aktivním členem pracovní skupiny pro zahraničí, kde zastupuje Českou republiku na konferencích na téma Politiky architektury (Architecture Policy). Zastupoval ČKA v poradním sboru Ministerstva kultury pro památkový zákon.
V současné době je předsedou Rady architektů města Liberec. Pro primátorku města Prahy organizoval a moderoval významné mezinárodní konference Principy plánování evropských měst. Celou jeho profesní kariéru provází péče o českou krajinu, vodu a památky. V současnosti převzal správu významné kulturní památky –
ruinu historického areálu bývalého pivovaru v Rudníku v Podkrkonoší.

Spolek Sudoměřské proudy, z.s. je nezisková organizace, která vznikla na podporu a ochranu řeky Otavy a přírody v okolí malebné vesničky na jihu Čech – Sudoměře. Spolek vznikl v roce 2018 jako reakce na prodej pozemků kolem řeky Otavy soukromníky či obcí Čejetice, pod kterou Sudoměř spadá.

sudomerskeproudy.cz

ilex.cz

Matěj Diviš je bubeník, multiinstrumentalista studující na Akademii múzických umění v Praze.

Mezi jeho nástroj nepatří jen klasická bicí souprava, ale zabývá se také hrou na melodické bicí nástroje, jako je třeba vibrafon, marimba, anebo etnické nástroje z Indonésie.

Matěje můžete slyšet na sólových koncertech převážně s repertoárem moderní vážné hudby a dále pak v kapelách Výborné Trio, Znitra, Karelll, Michael Foret Band a Botox.

František Šesták, nar. 5. ledna 1941 v Plzni. Dětství prožil v Myslívě okres Klatovy a v Sedlici u Blatné, kam se rodiče v roce 1952 přestěhovali. Jedenáctiletou střední školu v Blatné ukončil maturitou v r. 1957. Protože nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole, pokračoval ve dvouletém nástavbovém studiu při Hospodářské škole v Klatovech, obor finance a úvěr – druhá maturita v roce 1959. Po návratu z vojenské základní služby byl zaměstnán v TESLE Blatná. Je ženatý, žije v Blatné. Manželka Marie i dcera Marcela jsou jeho celoživotními oporami. Ovládá hru na několik hudebních nástrojů. Jako aktivní hudebník skončil až po sedmdesátce. Od mládí provozuje různé sporty, především cyklistiku. Úspěšně závodil ještě v seniorských kategoriích. Po roce 1990 se začal intenzivně věnovat cyklistickým expedicím. O těch nejvýznamnějších vlastním nákladem vydal a vyprodal knihy „Z Čech až na konec světa – svatojakubskou cestou na mys Finsterre“ 1. i 2. vydání, „Na kole napříč Amerikou – 29 dnů po ROUTE 66,“ „Na kole do Evropského parlamentu,“ a „Od Baltu k Jadranu po trase bývalé železné opony.“ Aby alespoň symbolicky ocenil nezištnou pomoc na cestách od úplně neznámých lidí, část výtěžku z prodeje knih věnoval na podporu vzdělávání dětí v rozvojových zemích v rámci projektu „Adopce na dálku“ a na léčení dětí s onkologickým onemocněním v projektu „Na kole dětem“

Je zván na přednášky, do pořadů rozhlasu a televize na regionálního i celostátního vysílání. Se svým velkým kamarádem a spolujezdcem Františkem Hejtmánkem obdrželi „Čestné uznání ministra kultury ČR“ za cestu po stopách poselstva krále Jiřího z Poděbrad. Je držitelem „Výroční ceny České asociace ROUTE 66 za rok 2007“ a držitelem titulu „Významný rodák roku 2009.“ Od cestování, aktivního způsobu života a pozitivního pohledu na svět ho neodradil ani těžký úraz, který utrpěl jako spolujezdec při autonehodě.

Jan Jirovec (31. 5. 1976 v Praze) je malíř a sochař na volné noze. Žije a tvoří v Praze, příležitostně také ve Tchořovicích u Blatné, kde vyrůstal. Po absolvování Akademie výtvarných umění kombinuje volnou tvorbu se zakázkovou činností. Své dovednosti uplatňuje v mnoha oblastech kreativního průmyslu. Od zakázek pro soukromé investory až po práce na velkých filmových projektech, jako např. Letopisy Narnie, Vetřelec vs. Predátor, Blade aj. V posledních třech letech intenzivně spolupracuje s Národním muzeem v Praze, pro jehož nově připravovanou expozici paleontologie vyrábí naturalistické modely prehistorických živočichů.

Svou volnou tvorbu staví na vizuální metafoře a snaze uchopit aktuální realitu v archetypální, obecné a nadčasové rovině. Je programově eklektický, sochu a malbu často vzájemně propojuje a doplňuje ready made objekty. Tradiční média v jeho ateliéru mutují a vytváří bizarní, dekadentní, nekonformní realitu.

Průběžně vystavuje na společných či samostatných výstavách v Čechách, příležitostně i v zahraničí. Jeho práce byly k vidění na společných výstavách Pragovky Art District, v alternativním galerijním prostoru Berlínskej model, nebo např. letos na společné výstavě s Radoslavem Valešem v galerii U Prstenu.

Narozen v roce 1953. Vyrůstal v Blatné, kde chodil do základní devítileté školy; v letech 1968 – 1972 pak dojížděl do strakonického gymnázia. Po maturitě nastoupil na přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudoval ekonomickou a sociální geografii (1972 – 1977). Geografii se věnoval i v následujících letech jako doktorant na přírodovědecké fakultě a posléze v Geografickém ústavu ČSAV (1982 – 1992). Počátkem 90. let minulého století zároveň pracoval po boku Josefa Vavrouška na Federálním výboru pro životní prostředí a byl členem československé delegace na “Summitu Země” (Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro, červen 1992).

V roce 1994 nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí ČR, kde se věnoval především mezinárodním organizacím. Z pozice ředitele odboru OSN byl v roce 1999 vyslán do New Yorku jako zástupce stálého představitele ČR při OSN; zde působil do léta 2003, mimo jiné jako člen Komise OSN pro udržitelný rozvoj a přípravného výboru Světového summitu udržitelného rozvoje v Johannesburgu (2002). V dalších letech střídal pozice na ministerstvu zahraničí (ředitel odboru OSN v letech 2004 – 2007, ředitel odboru EU v letech 2011 – 2015) a diplomatické funkce na zastupitelských úřadech (velvyslanec ČR ve Švédsku v letech 2007 – 2011; velvyslanec a stálý představitel ČR při OSN v Ženevě v letech 2015 – 2019).

Je čerstvý důchodce (od července 2020), přednáší na přírodovědecké fakultě UK a programově spolupracuje například s Forem 2000. Zároveň opravuje “rodný” dům v Blatné, kde chce trávit jako blatenský patriot co nejvíce času a věnovat se svým zálibám, mezi něž patří cyklistika, historie, hudba – a samozřejmě regionalistika. V Blatné se také příležitostně zapojuje do kulturního dění. S manželkou Danou má dvě dcery a tři vnoučata.

Jeho první práce v restaurační kuchyni byla prázdninová brigáda ve 14 letech jako kráječ cibule. Jako kuchař na plný úvazek pracuje od roku 2010. Za své největší úspěchy považuje 42 hodin práce bez spánku, dvě zdravé děti a milující partnerka. Má rád českou kuchyni a české suroviny, ale nechá se ovlivnit celou Evropou. Nechce dělat a nedělá to, co velká část tradičních českých strávníků očekává a na co jsou tzv. “všichni zvyklí”. V roce 2014 na své cestě po Indii nasál tamní kuchyni a jak sám říká: ‚‚Jejich kuchyně se mi vryla pod kůži a čas od času se nechám vůní Indie rád unášet“. Od podzimu 2019 pracuje v kuchyni Kulturní kavárna Železářství U Šulců.

Kamila Berndorffová je fotografkou na volné noze. Pochází z Blatné z rodiny amatérského fotografa a historičky umění. Fotografuje od dětství. Po absolvování gymnázia ve Strakonicích studovala fotografii v Praze u ing. Vláška.

Od roku 1998 tráví zimu fotografováním v Indii. Dokumentuje i život v jiných částech světa. (Sýrie, Egypt, Jordánsko, Omán, Spojené arabské emiráty, Izrael, Palestina, Brazílie, Kambodža, Nepál, Japonsko…)

Je spoluautorkou projektu Můj nový život, který podporuje onkologicky nemocné děti. Za sebou má řadu samostatných výstav v různých galeriích, včetně výstavy na Staroměstské radnici v Praze, v Tokiu, Yokohamě, Budapešti, Tel Avivu… Je „dvorní fotografkou“ world music festivalu Folkové prázdniny v Naměšti nad Oslavou. Pravidelně jsou její práce vybírány do výstavní kolekce Czech press photo (oceněna 2007 a 2009). Publikovala články a fotografie v časopisech Lidé a země a Země světa. Organizuje Blatenský fotofestival.

Ing. arch. Šimon Vojtík, Ph.D. (1979, Praha)

Autorizovaný architekt a urbanista, věnující se zejména městskému veřejnému prostoru. V roce 2005 absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde později asistoval v ateliéru předního českého urbanisty Jana Sedláka a dokončil postgraduální studium v oboru Urbanismus a územní plánování.

Od roku 2013 vede spolu s architektem Michalem Petrem ateliér ARCHUM architekti, který získal již několik ocenění v architektonicko-urbanistických soutěžích a se studií revitalizace říčky Botiče obdržel nominaci na titul Urbanistický projekt roku 2019. Ateliér v současné době zpracovává územní plány a studie pro celou řadu měst a obcí po celé ČR.

Šimon Vojtík se posledních 7 let profesně věnuje také městu Blatné. Nejdříve na základě prvního místa v ideové urbanistické soutěži zpracoval s kolegy nový územní plán a od roku 2018 zde působí jako městský architekt.

Milan Říský

*1988

Jako fotograf a redaktor prošel časopisy Rock & Pop a Rock’n’All, šest let působil na pozici webeditora, redaktora a fotografa v Plzeňském deníku. V současnosti jej můžete potkávat na akcích Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje, kde pracuje v PR oddělení nebo číst jeho recenze a sledovat fotografie v hudebním časopise Fakker. 

Dlouhodobě spolupracuje s plzeňským hudebním klubem Divadlo pod lampou, jako doposud jediný Čech bude již čtvrtým rokem oficiálním fotografem prestižního festivalu Rock im Park v německém Norimberku. Se svým fotoaparátem také doprovázel na turné Daniela Landu a spolupracoval s dalšími tuzemskými hudebníky a festivaly.

Od roku 2019 pravidelně pořádá po celé České republice komentované fotoreportáže z uzavřené zóny kolem černobylské elektrárny, kam se vypravil fotit.

Jan Cina (1988) je herec, dabér, moderátor, zpěvák a tanečník. Narodil se v Praze, ale jeho maminka pochází z Blatné a zde trávil i svoje dětství u babičky.

Již v mateřské škole se u něj začal objevovat herecký talent, čímž bavil své spolužáky. Protože jeho rodiče byli amatérští divadelní herci, hned od začátku jej v tomto směru podporovali.

Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté absolvoval katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením režisérského dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Před kamerou se poprvé objevil ve filmu Zdeňka Tyce Smradi (2002). Poté následovala práce zejména pro televizi: Soukromé pasti, Ordinace v růžové zahradě 2, První krok, Terapie, O mé rodině a jiných mrtvolách, Semestr, Já, Mattoni, Svět pod hlavou, Pustina, Lynč, Dáma a král. Moderoval pořad pro děti Planeta YÓ, účinkoval v zábavném pořadu Tvoje tvář má známý hlas, jehož druhou řadu vyhrál. Ve filmu se objevil v dramatu Místa a Národní třída, v pohádce Čertí brko.

Je hercem na volné noze. Za ztvárnění role Špindíry v muzikálu Quasimodo ho porota Thálie vybrala do širší nominace za nejlepší výkon v kategorii Opereta a muzikál. Na divadle jste jej mohli vidět: v Divadle Kalich (muzikál Mauglí, Podivný případ se psem), A studiu Rubín (Přirození, Moje malá úchylka), Divadle Hybernia (Přízrak Londýna) divadle Studio DVA (Malý princ, Šíleně smutná princezna). Dabuje, moderuje, zpívá a působí také v hudební revuální kapele Olats Otesoc.

Míra Panuška / Salámista

Míra je prostě a jednoduše řezník. Narodil se nedaleko Horažďovic, kde jeho předci už od 18. století provozovali pohostinství, hospodářství a řeznictví. O realitě řeznického řemesla píše na svém blogu, kde se mimo jiné například dozvíte, jak udělat klobásu či salám tak, jak je vyráběli před sto lety naši předkové.

www.salamista.cz

Kateřina Kumble / Dotkni se koně

Od školky měla sen být veterinářkou. Prošla cestu začínající v klasickém jezdeckém oddíle jako člen, brigádník, zaměstnanec. Pořídila si vlastní koně, pak v roce 2002 i farmu, průběžně se účastnila vytrvalostních dostihů, absolvovala spoustu různých kurzů a školení, udělala i spoustu chyb, které ji dovedly na nikdy nekončící cestu za co nejlepším porozuměním tělu a duši koně. Věnuje se například Dornově metodě pro zvířata nebo kraniosakrální osteopatii, vede kurzy a provozuje Farmu Mefisto ve Volenicích.

dotknisekone.cz

Tomáš Hrůza pochází z Klatov. Žije střídavě v Praze a v Miřenicích. Vystudoval fotografii na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Je jedním ze zakladatelů platformy Fotograf 07 a nezávislého kulturního rozcestníku ArtMap. S Jiřím Zemánkem organizuje pod hlavičkou „Pilgrim – Potulná univerzita přírody“ program zaměřující se na téma revize vztahu člověka a přírody. Je také členem hudebně-výtvarného uskupení Střešovická Kramle s kořeny v electronicoru a undergroundu. Samostatné výstavy měl v řadě pražských galerií, například v Holešovické Šachtě (2019), ve Fotograf Gallery (2017), v Galerii Jelení (2016) nebo v Ateliéru Josefa Sudka (2015).  V roce 2018 měl společnou výstavu s Velibor Božović v Gallery 17/18 v kanadské Ottawě, o rok dříve s Michalem Kindernayem v brněnské Galerii Off Format a v roce 2013 s Kateřinou Zochovou v Kostce při pražské MeetFactory. Absolvoval několik zahraničních rezidencí. Ve své tvorbě využívá hlavně fotografii a video. Zajímá ho především poetická reflexe přírody a kombinace tvůrčí práci s cestami do více či méně vzdálených kultur.

www.tomashruza.cz

Pavel Ottis / Ruinfest

Milovník života a spolupořadatel hudebního festivalu Ruinfest, který každoročně probíhá na hradě Rabí a nabízí to nejlepší z české nezávislé a alternativní hudební scény. www.ruinfest.cz

Narodil se v Sušici, po studiích na VŠ uměleckoprůmyslové (profesoři Libenský, Svoboda a Kopecký) pracoval jako výtvarník v několika sklárnách, poté si založil vlastní studio LLL atelier – Lipová Lhota a stal se pedagogem grafického designu v Horažďovicích, jímž je dodnes. Navrhl řadu cen a pohárů, ale například i outdoorové oblečení pro značky Rockpoint a Husky. (ludvikkovar.cz)

Z historického hlediska vznikl pěvecký a chrámový sbor VELKOBOR velice dávno, v minulém století, ba co více, v minulém tisíciletí. Fakticky tento sbor vznikl v letech 1992 – 1995 zásluhou tehdejší ředitelky místní školy, paní Margarety Popelíkové. Ta dala dohromady skupinu žen z obce a jejího okolí, aby si pro radost zazpívala v místním kostele. Repertoár byl složen z kostelních a chrámových písní, od té doby má sbor v názvu pěvecký a chrámový. Velkoborský kostel byl prakticky jejich jediným působištěm. Jak šla léta, paní Popelíková odešla do důchodu a následně se v roce 2008 z naší obce odstěhovala. Tímto okamžikem byla činnost VELKOBORU zastavena. Vlivem šťastných náhod se v témže roce do Velkého Boru přistěhovala paní Radka Kočí, která byla čerstvou absolventkou Ostravské  lidové konzervatoře a v dané době měla obrovskou chuť a elán uplatnit a předávat získané znalosti a dovednosti. Jakmile se v obci zorientovala, činnost sboru obnovila a získala další zpěvačky a hudebnice. Obsazen je první, druhý i třetí hlas a podle daného koncertu jsou zpěvačky doprovázeny klavírem nebo klávesami, příčnou flétnou, případně kytarou. V repertoáru jsou církevní skladby, dále pak písně Karla Hašlera, Petra Ebena, Antonína Dvořáka, Josefa Čapky Drahlovského, Leoše Janáčka, Giuseppe Verdiho, K.H.Máchy, J.Brahmse, Jakuba Jana Ryby, Adama Michny z Otradovic a řady dalších známých textařů a skladatelů. Několikrát sbor účinkoval jako host při vystoupeních horažďovického pěveckého sboru Prácheň a vždy působil velice příznivým dojmem, nejen na diváky a posluchače, ale také na zpěváky a hudebníky tohoto vyhlášeného hudebního tělesa. Sbor má za sebou také dvě společná vystoupení s pěveckým a hudebním souborem LADA z Makova.
Prozatímním vrcholem činnosti v celé historii sboru bylo vystoupení na pražském Vyšehradě, na schodech posvátného Slavína. To se uskutečnilo 21. září letošního roku. K tomuto vystoupení došlo na základě spolupráce se správcem areálu Vyšehradu, panem Václavem Potočkem, který je zároveň tajemníkem veleslavného pražského SVATOBORU. Svůj podíl na zajištění tohoto koncertu měl i Zdeněk Papeš, vedoucí spolku PRAŽSKÝ SUŠIČAN.
Za dobu své činnosti vystupoval sbor na řadě míst, namátkou uvedu Mileč u Nepomuka, Chanovice, Pačejov, Svéradice, Oselce, Horažďovice, Strakonice, Rabí. Pro nejbližší období, vánoční koncerty, jsou připravena vystoupení v Olšanech, Horažďovicích, Rabí, Žihobcích, Bezděkově, Svéradicích, Budislavicích. Samozřejmě také na domácí půdě, ve Velkém Boru, vystoupí sbor při rozsvícení vánočního stromečku 1.12.2013 v 17.00 hod. a v kulturní síni „U Trčků“ 28.12.2013, také od 17.00 hodin. Na všechny uvedené plánované akce vás samozřejmě srdečně zveme.
Informace o nás naleznete na internetových stránkách www.sborvelkobor.webnode.cz

Více zde: https://sborvelkobor.webnode.cz/news/velkobor-v-klatovskem-deniku/

Kulturní spolek Rašelina se ve svých aktivitách zaměřuje nejen na umění (divadlo, tanec, hudbu, film, vizuální umění, architekturu), ale i na péči o přírodu a krajinu, ve které žijeme. Podporují tradiční řemesla. Šíří osvětu o soběstačnosti. Vylepšují sousedské vztahy. A to všechno dělají s láskou a úsměvem, protože je to fakt baví… (https://www.kulturniraselina.cz/)

Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek se vydali z Plzně po stopách legendární dvojice Miroslava Zikmunda & Jiřího Hanzelky napříč celou Asií, procestovali během 9 měsíců 32 zemí. Od Turecka až po Rusko urazili téměř 130 000 kilometrů! Jak se jim podaří jejich zážitky dát do formátu 20×20? Přijďte se podívat 18.10. do Volyně! Více se dozvíte: https://cestovatelska.show/

Ondřej Vlk projel na motorce 150 tisíc kilometrů za 9 let. Letos na jaře vše prodal, dal výpověď a odjel na Sibiř, jenomže po 3 týdnech byl zpět a zničenej, ale Vesmír mu dal druhou šanci, a tak ani vteřinu neváhal a znovu odjel. A jaká byla jeho cesta?

Jana v roce 2016 vyměnila několikaletou kariéru odborného asistenta na Katedře anglického jazyka a literatury FF ZČU a práci na doktorátu za krosnu a s jednoletým vízem v pase se vydala bez plánu a cíle za oceán do Kanady. Toulavé boty, shoda náhod a dlouholetý sen ji zavedl až do inuitské vesnice Tuktoyaktuk (NWT), nacházející se na břehu Severního ledového oceánu, kde strávila jako dobrovolník v tamější základní škole poslední tři roky. Zajímá vás, na kolik se liší škola v zemi půlnočního slunce od školy v jihočeském maloměstě?

Blondýna v Africe? Tak to je Volyňačka Maruška Pešková, oděvní návrhářka sportovního oblečení, která se nebojí. Pojďme se společně ocitnout na pár chvil v Gambii. Koho potkala na svých cestách a čím ji poznání cizí kultury obohatilo?

Petr cestuje po místech, kudy šla historie. Pochází z Prahy, ale utekl do azylu Jižních Čech, kde bydlí v chatě v lese. Vyjíždí do míst, kde se odehrály válečné události, nejčastěji ve 20. století, ale i starší. Porovnává formou koláží staré s novým. Navštívil všechny přístupné objekty předválečného těžkého ČS opevnění. Ke svým výpravám používal moped Betka, později velký skútr a Škodu Felicia 1,3 MPi combi. V současnosti má projetou střední Evropu a kus jižní a západní.

Martin je 21letý fotograf původem z Vacovic. Snaží se cestovat co nejlevněji a nejvíce ho lákají země se silnou historií a země východního bloku. Jeho poslední cesta byla do Uzavřené zóny Černobylské jaderné elektrárny.

Marmeládová královna a velká cestovatelka Blanka Milfait. Podnikáním se dostala na samotný vrchol, stala se mistryní světa, Ženou i Živnostníkem roku, její prvotina Příběh opravdové vášně zase bestsellerem. Pak chtěla od lidí. S tříměsíční dcerkou, narozenou na dálnici, odjela na rok po Evropě a Africe. Druhá dcera se narodila na Sicílii, při expedici po patnácti ostrovech světa. Syn přišel na svět loni, za uragánu, co pustošil Dolomity a jak jinak, než na cestě. Blanka projela na 70 zemí od Sibiře po Západní Saharu, od severní Ameriky po smutný ostrov ynys Enlli , ale říká, že jen posledních padesát za to stálo. Co je tím přesahem? Rodina. Cestování s malými dětmi považuje za zážitek přivedený sdíleném k dokonalosti. Chystá se do Mongolska a na velkou expedici z Patagonie na Aljašku, kdy z cest přijdou na svět čtvrtá a pátá kniha, a možná další potomek www.blanka-milfait.com

Veronika o sobě a své rodině říká: “ Jsme (ne)normální rodina, která stihla s ročním dítětem projet kus Jižní Ameriky a o rok později vandrovat tři měsíce po Jihovýchodní Asii. Aneb jak sama naše babička o nás říká: Vy nejste normální! Nevím, co jsme, ale rozhodně si tu nenormálnost děsně moc užíváme.“ Více můžete přečíst na blogu, který Veronika věnovala své babičce http://milababicko.cz/.

Oliver / Oldřich Bažant inspirován filmem Útěk do divočiny si nastavil cíl – vidět poprvé v životě oceán a splnit si svůj sen poutí do Santiaga de Compostela. Co mu pomohlo překonat 3200 km dlouho cestu?.

Martin Chvosta – zakladatel a průvodce RÁJE – Svobodné lesní (ne)školy u Zahorčic na Strakonicku, zakladatel Asociace lesních škol. Východiskem pro hodnoty Svobodné lesní školy je přesvědčení, že „svět je příznivý“ (důvěřujeme světu, že má smysl). Chceme rozvíjet pozitivní přístup k životu. Důvěra, jak ji chápeme, nutně ústí ve svobodu a v sebeřízení. Důvěra, že já i ostatní „jsou v pořádku“. Z toho vyplývá dovednost nebrat si věci osobně a respektovat autonomii a potřeby u sebe i u druhých. Tato důvěra dále otevírá cestu

www.svobodnalesniskola.cz

Petr Hájek (*1976)

Zakladatel a majitel The Chemistry Gallery v Praze, galerie zaměřené na prezentaci mladých českých umělců. The Chemistry Gallery založil v říjnu 2008. Od té doby uspořádal více než 100 výstav v České republice i v zahraničí. Představil české mladé malíře a sochaře na mezinárodních uměleckých veletrzích v Evropě i v USA. Kromě galerie vede také uměleckou produkci Chemistry Brothers, která se zaměřuje na tvorbu kreativního obsahu či realizaci světelných a multimediálních instalací.

Tomáš žije a pracuje ve Vacově – Vimperku. Věnuje se linorytu a bibliofilii. Ve Strakonicích představí svoji knihu linorytů s básněmi živoucí legendy šumavského undergroundu Františka Klišíka „Zpřítomnění aneb pocity Františka Klišíka, poety, jenž si pomalu zvyká, kterak jej osud žvýká, jak jej drtí ústa smrti do neuvěřitelné podoby stravitelné“

https://www.trigon-knihy.cz/zpritomneni

* 1981 / Strakonice. Malířka, ilustrátorka, grafička a oděvní návrhářka, majitelka hand made módní značky Odsvetlusky a malého knižního nakladatelství Knižnice Kodiak. Od ročníku 2019/2020 studentka ateliéru Malířství I. Roberta Šalandy na pražské AVU. Na Pecha Kucha Night bude mluvit o východiscích své rozmanité tvorby, slepicích, nočních můrách a předčasném odchodu do důchodu. Absolventka KVV PF JU v Českých Budějovicích.

www.odsvetlusky.cz

Tereza je původem Strakoňačka žijící v Praze a je, mimo jiné, produkční TEDx Prague.

Právě o této své aktivitě i o hnutí TEDxu vůbec bude mluvit ve svém vystoupení na Pecha Kucha Night Strakonice vol.8.

Začalo to v devadesátkových Strakonicích touhou zpřístupnit skejtovou výbavu a oblečení i místním nadšencům. Dnes má TempleStore několik kamenných poboček a eshop. Příběh o splnění nejednoho snu na Pecha Kucha Night Strakonice vol.8

Dva mladí cestovatelé, kteří si záměrně vybírají nepopulární destinace v bývalém Sovětském svazu. Jejich nejpodivnější „dovolená“ se ubírala za polární kruh do bývalého gulagu ve městě Vorkuta. Tato expedice v nich zažehla zájem o betonové architektonické výkvěty socialistického modernismu. Pro poslední destinace své panelákové rekreace zvolili např. Podněstří nebo středoasijské „stány“.

Od malička ho lákala práce v pivovaru, po studiu gymnázia odešel studovat vysokou školu ekonomickou, od prvního ročníku na vysoké už ale pravidelně chodil do pivovaru pomáhat. Práce v kanceláři mu prostě nedávala smysl. Pivovarnictví je řemeslo a člověk musí být srdcař. O klikaté cestě za svým snem nám povypráví osmý sládek měšťanského pivovaru Dudák.

Narodila se v Granadě v roce 1981, ale brzy se spolu s rodinou přestěhovala do Valencie, odkud její rodina pochází původně.
Titul v klasickém tanci na konzervatoři ve Valencii ukazuje velmi brzký zájem o moderní tanec. V době svých studií absolvovala stovky workshopů, ze kterých největší vliv na ní měl David Hernandez, David Zambrano, Malpelo, Jaume Policarpo a Santiago Sempere.

Zvědavost ji zavedla do Holandska, kde studovala v EDDC (European Dance Development Centre) s učiteli jako Tony Tacher, Eva Karczag, Mat Vooter nebo Ezster Gal. Její vzdělání se zde zaměřovalo především na vytvoření vlastního uměleckého jazyka.
Ve Valencii založila skupinu Karmelas, se kterou vytvořili řadu představení: Karmelas, (Re) initiation, In blanc, které byly, mimo jiné, představeny v okruhu alternativních divadel ve Valencii.

V roce 2007 odjela do Londýna, kde působila čtyři roky jako učitelka Alexandrovy techniky. Znovu zde spolupracovala s Tonym Tacherem v centru Laban a s Davidem Ncubem na jeho hře The Pink Toes Experience.
V Londýně rovněž vytvořila kabaret „The Day of the Dead“, představení, které protkává divadelní tradici a tanec. Představení bylo uvedeno v nočních klubech jako je Passing Clouds a Galleries pod názvem „Bacon St. Project“.

Vedle své umělecké činnosti vystudovala katalánskou filologii na univerzitě ve Valencii.

V současné době žije v Praze.

Alicia Cubells je umělkyně, která se věnuje vývoji a výzkumu tance, těla, mysli a slov.

http://www.aliciacubells.com/

Jiří Šimeček / 1992 / fotograf na volné noze

Jako malý jezdil na horském kole v lesích okolo motokrosové dráhy v rodných Nihošovicích, střihal si z toho krátká videa a po večerech si lepil na zeď fotky z časopisu Dirtbiker. Už od druhého ročníku průmyslovky se  začal věnovat ve svém volném čase fotografování sportu a po SPŠ ve Strakonicích navázal na strojařské vzdělaní studiem fakulty strojní na Západočeské univerzitě v Plzni, přičemž se stále na druhé linii věnoval svému fotografickému koníčku. Postupnými kroky se sen svobodného podnikání stával realitou a zlom přišel pravděpodobně v létě roku 2016, kdy Jirka vycestoval na celé léto za prací do USA a řekl si, že udělá vše pro to, aby v životě dělal co ho baví. V roce 2017 úspěšně zakončil studium a od té doby se živí jako fotograf na volné noze.

www.jirisimecek.com

Tomáš Tříska (nar. ve Strakonicích). Od roku 2001 aktivně jezdí na skateboardu a věnuje se všemu co k této subkultuře patří. V roce 2014 založil spolu s partou kamarádů spolek ST Crew Skateboarding, ke kterému se v dnešní době hlásí většina lokálních jezdců. Kromě společných výletů za skatem se podílejí také na projektech pro podporu této komunity nejen ve Strakonicích. K tomu patří také výstavba nových překážek, která byla zatím nejlépe zrealizována v projektu ST Crew Výměník, kdy byla v roce 2014 přetvořena stará výměníková stanice teplárny na menší tréninkovou halu. Vyřešil se tím tak velký problém toho, že skateři v těchto zěměpisných končinách nemají kde v zimě jezdit. Každoročně také pořádají několik akcí – letní závody ve skateparku spojené s koncertem a do minulého roku také zimní závody ve Výměníku.

Panelová sídliště jsou nedílnou součástí národního kulturního dědictví, protože odrážejí významné urbanistické a architektonické principy poválečného modernismu a tvoří tak svébytnou paralelu k obytným komplexům budovaným po druhé světové válce na Západě. Přestože na nich dnes žijí více než tři milióny obyvatel České republiky, je zhodnocení jejich významu zcela nedostatečné.

Projekt představuje specifické hodnoty významných panelových sídlišť, což je předpokladem pro identifikaci s nimi a následnou participaci na jejich dalším vývoji. Projekt přispívá k ochraně a využití ojedinělého a dosud přehlíženého architektonického a urbanistického dědictví ve městech různých regionů České republiky a k začlenění této problematiky do všech stupňů vzdělávacího procesu.

Martin Veselý je urbánní a environmentální antropolog, výzkumník, konzultant a facilitátor v oblasti urbánních studií, udržitelného regionálního rozvoje a prostorového plánování. V rámci projektu Paneláci se věnoval tématům identifikace obyvatel se sídlištěm, sousedským vztahům a občanským iniciativám na sídlištích.

www.panelaci.cz

Absolvent religionistiky a sinologie, který se zabývá taoismem ve středověké Číně Jakub Otčenášek (1984) představí tak trochu jinou oslavu 17.listopadu – Sametové posvícení. Satirický průvod masek se hravě a inteligentně vyjadřuje k současným společenským problémům. Průvodu se účastní nejrůznější občanské iniciativy a spolky, které pomocí masek v nadživotní velikosti zhmotňují palčivá témata, kterými se dlouhodobě zabývají, nebo která se jich momentálně dotýkají. Příprava masek probíhá týdny před akcí v dílnách, kde se potkávají různorodí lidé s podobným názorem na určitou věc. Ve spolupráci s výtvarníky společně problém „hnětou“, tříbí v diskuzi, transformují v něco nového, v autorské dílo. Všichni přitom popouští uzdu své kreativitě! Hrají si, přehání, parodují a užívají nadsázky. Recese a satira přesazují kritizovaný problém mimo rovinu všednosti a tím nutí nejen přihlížející ale i aktéry k zamyšlení. Satira a schopnost sebereflexe jsou zároveň tou nejúčinnější hrází proti populismu, demagogii a a totalitě všeho druhu.

www.sametoveposviceni.cz

Šimon a Ondra, dva kluci z nedaleké Čkyně a Volyně, pořádají už 8. rokem festival Summer Punk Párty, který se koná na historické plovárně ve Volyni a sjíždí se na něj návštěvníci z celé republiky. Na dubnové PechaKucha night nám povypráví o začátcích festivalu a o tom, jak rostl z několika desítek návštěvníků až po dnešní návštěvy, které pravidelně lámou hranici 1000 lidí.

Summer Punk Party

Bohdan Sláma / režisér

(1967) je český filmový režisér, scenárista, herec a pedagog Katedry režie pražské FAMU. Natočil 5 celovečerních filmů, které sklízejí úspěch mezi diváky i kritiky na českých a světových filmových festivalech. Je držitelem několika Českých lvů za režii a scénář. Žije na statku v jižních Čechách a vychovává pět synů, kterých se se ženou ujali.

Fimlografie: Divoké včely (2001), Radhošť (2002), Štěstí (2005),Venkovský učitel (2008),Čtyři slunce (2012), Život a doba soudce A. K. (2014),Kancelář Blaník (od roku 2014), Bába z ledu (2017), Krajina ve stínu (od 2019)

Dominika Švecová, MA, vystudovala filmovou režii na Edinburgh College of Art na Edinburgh University ve Skotsku. V současné době pracuje na svém doktorátu  na Aberystwyth University ve Walesu. Je autorkou několika dokumentárních filmů. Snímek Iveta (2008) byl r. 2009 zařazen do prestižní sekce skotských krátkých filmů na Edinburském mezinárodním filmovém festivalu. Snímek Eduard’s Kinetic Island (Eduardův kinetický ostrov, 2009) je součástí permanentní expozice děl Eduarda Bersudského v galerii Šarmanka ve skotském Glasgow. Pro pořad České televize Cesty víry rozšířila režisérka svůj absolventský dokumentární film z univerzity v Edinburku Vocation (Poslání, 2011) na 26 minut. Vysílal se v ČT červnu 2013. V letech 2013-2015 natočila Dominika Švecová pro pořad České televize Cesty víry dvoudílný časosběrný dokumentární film Pouť důvěry. Pro Český rozhlas 3 – Vltava vytvořila Dominika Švecová radiodokument Každý košík má svůj příběh (Every Basket has a Story, 2012), který reprezentoval ČRo na mezinárodní přehlídce radiodokumentů International Feature Conference v norském Bergenu v květnu 2013 a na pražském mezinárodním festivalu Prix Bohemia.

Často a ráda cestuje po ČR i zahraničí, mezi vzdálenější země, které navštívila,  patří Čína, Rusko, Indie, Austrálie, Omán a Jihoafrická republika.

Patrik Proško / sochař, vizuální umělec, cestovatel

Rozkročen mezi realitami se pro něj okolní prostor stává sochařským materiálem i malířským plátnem. Jeho práce je nejčastěji založená na jistém druhu optické iluze nebo vizuální manipulace, která má schopnost mystifikovat svět kterým prochází a redefinovat objektivně známé na nově viděné. Za použití konceptuálních principů zviditelňuje umění v „surovém stavu“ a poukazuje tak na to, že se může nacházet všude kolem nás. Záleží však na úhlu pohledu stejně tak, jako na všechny věci okolo nás. Filosoficky vychází z premisy, že pomíjivost je trvalá hodnota a tak žádný z jeho zrealizovaných projektů již neexistuje. Všechny jeho realizace v přírodě jsou neinvazivní, používá při nich biologicky odbouratelnou barvu s ekologickým certfikátem nezávadnosti, která v krátké době oprší nebo vyhnije. Za použití jiných materiálů dané místo vždy uklidí do původního stavu.

Na svých cestách urazil v úplné samotě již přes pětatřicet tisíc kilometrů napříč Evropou a jihovýchodní Asií a vytvořil přes padesát velkoformátových uměleckých realizací na neobvyklých místech v krajině sedmnácti států. Malby na opuštěných strojích ve francouzských Pyrenejích a španělské Andalusii, nejnebezpečnější malba na tající ledovec Svartisen v Norsku a jedna z největších realizací vůbec – třicetimetrová skalní malba na nejsevernějším výběžku pevninské Evropy Nordkapp-Knivskjellodden. Také místně specifické instalace v Ha Long Bay ve Vietnamu, v neprostupné džungli Laosu, na jílovitých pláních v Kambodži, nebo odlehlých místech Bengálského zálivu v Myanmaru – to jsou jen některé z realizací, ve kterých Patrik Proško rozvíjí svůj dlouhodobý koncept „Intermundia“, ve kterém vizuálně mapuje poznávání míst, které se nachází v meziprostoru námi ohraničených světů a za hranicemi tradičního vnímání pojmů. A to jak teritoriálních, tak i uměleckých či mentálních. Realita je svým způsobem jen mnohovrstevnatá opona, kterou je možné poodhalit i tím, jak se k ní budeme vztahovat. Pro Patrika Proška jsou jeho intervence především typem vztahování se k okolnímu světu, které napomáhají k jeho pochopení vizualizací některých jeho skrytých částí.

www.prosko.cz

Rodačka z Jindřichova Hradce. Vystudovala 3.lékařskou fakultu UK a momentálně pracuje jako psychiatrička a psychoterapeutka v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Ve své práci se mimo jiné snaží věnovat i krizové intervenci a psychoterapii. Pracuje také s lidmi různých kultur a národností, což ji samotnou obohacuje a učí hledat nové úhly pohledu. Je dobrovolnicí v projektu Terapie příchozích Inbáze z.s. Dlouhodobě ji kromě vlastní práce zajímá rozvojová problematika a možnost smysluplné pomoci, která dává naději na lepší život dětem i dospělým v tzv. zemích třetího světa, ale zároveň umožňuje i nám Evropanům zamyslet se nad příčinami extrémní chudoby a žít možná trochu ohleduplnějším životem. I proto je členkou o.p.s. Wontanara zabývající se adopcemi na dálku a vzdělávacími projekty v Guineji. V této západoafrické zemi pobývala i jako dobrovolnice a dlouhodobě pomáhá šířit povědomí o této problematice. Často o svých cestách a dobrovolnictví pořádá besedy v různých místech České republiky a obecněji o cestování a svých zkušenostech ze zahraničí mluví i na vlnách regionálního Rádia Česká Kanada. V zahraničí kromě dobrovolnických projektů absolvovala také studijní stáže v Egyptě a Libanonu. Je členkou českých i zahraničních odborných společností . V poslední době je aktivní i v psychoterapeutické sekci a sekci pro transkulturní psychiatrii Světové psychiatrické asociace. Přednášela a přispívala na konferencích v rámci svého oboru v ČR, ale i v Rakousku, Itálii, USA, Mexiku a Íránu.

Ve volném čase ráda čte, cestuje, navštěvuje kulturní akce a píše reportáže a články na aktuální témata. Snaží se sledovat dění kolem sebe a alespoň trochu se aktivně angažovat, pokud jí to čas dovolí.

Josef Šetele, 1979, multioborový designér

Narodil se a vyrůstal ve Strakonicích, kde krátce po revoluci začal tvořit tehdy v ČR nově se objevující street art fenomén – graffiti. To ho po několika letech nasměrovalo ke kariéře grafického designéra, kde zúročil všechny zkušenosti z tvorby tohoto kontroverzního umění.
Po letech strávených v Praze, kde se naplno věnoval grafice a new media designu u renomovaných designových agentur, zakotvil v plzeňské centrále značky snowboardového oblečení Horsefeathers. Po nějaké době se stal hlavním designérem a production managerem, kombinujícím grafiku s designem oblečení. Kromě toho se v současné době věnuje tvorbě brand identity a tiskovému designu.

www.josefsetele.com

Jindřich Štreit (* 5. září 1946 Vsetín) je český dokumentární fotograf a pedagog. Zaměřuje se na dokumentování života na venkově a obyvatele českých vesnic. Ženatý je od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika. Jeho hlavním tématem je vesnice, ale v posledním období se věnoval těžké práci v továrnách (knihy Lidé třineckých železáren, Vítkovice, Ocelový svět) a mnoha sociálním tématům o drogově závislých, handicapovaných, nevidomých, starých lidech, cizincích, kuřácích, lidech bez domova). Hodně se také věnuje sakrálním tématům (cykly Brána naděje nebo Prozřetelnost boží).

„Umění fotografie se podobá hraní na housle. Musíte denně cvičit, abyste dosáhli virtuozity, a pokud svůj nástroj odložíte a vracíte se k němu jen někdy, ztrácí se jiskra. Je to jako trénink vrcholového sportovce.“

www.jindrichstreit.cz

Rád cestuji do méně známých destinací. Poznávat lidi, kulturu, přírodu. Zajímají mě primitivní národy, neprošlapané cesty, nevšední zážitky, jízda na motorce, potápění. Dříve jsem více jezdil jen s batohem, na divoko. Dnes jezdím více na terénní motorce tam, kam se obvykle moc nejezdí. Ale pořád si rád vyrazím jen s krosnou.

www.xtrem-bikes.cz

Kateřina Šedá (*1977) je česká výtvarnice, jejíž práce má blízko k sociální architektuře. Žije v Brně – Líšni. Je autorkou řady veřejných realizací v České republice i v zahraničí. Je v pořadí druhým českým umělcem, který měl sólovou výstavu v Tate Modern v Londýně (2011), držitelkou několika prestižních ocenění.

Vystudovala střední průmyslovou školu v Hodoníně a Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V letech 1999–2005 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Grafika II u profesora Vladimíra Kokolii. V roce 2005 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt Je to jedno. Kateřina Šedá se zaměřuje na sociálně laděné happeningy a experimenty mající za cíl vyvést zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování.

V roce 2011 poskytla Kateřině Šedé prostor pro samostatnou výstavu londýnská galerie Tate Modern. Za publikaci Brnox získala v roce 2017 cenu Magnesia Litera. V září stejného roku i cenu Architekt roku 2017 udělovanou za „inovativní přístup k architektuře v Česku a její popularizaci“. Je také vítězkou otevřené soutěže na návrh projektu pro Česko-Slovenský výstavní pavilon, bude tedy autorkou projektu na 16. mezinárodním bienále architektury v Benátkách 2018.

www.katerinaseda.cz

Šestadvacetiletý Tadeáš Šíma z Prachatic se vydal na sólovou expedici přes Afriku a přejel celý kontinent od severu až na jih. Před dvěma lety vyjel na kole z Prachatic s cílem došlapat do Kapského Města v Jihoafrické republice. Ovšem jeho cesta skončila už v Maroku, kde ho parta zlodějů připravila o kolo. Vloni však vyrazil znovu, tentokrát z marockého města Tangier a do Kapského Města tentokrát dorazil. Během sedmi měsíců ujel na kole necelých 13 000 kilometrů a navštívil 15 států černého kontinentu.

https://youtu.be/3wdRX04Si34

David Sládek (*1976 Strakonice)

Fotograf a novinář, strakonický rodák a patriot, absolvent místního Gymnázia a posléze Západočeské univerzity v Plzni. Několik let působil jako zpravodaj ČTK pro jižní Čechy, poté krátce jako mluvčí společnosti Kenvelo. Posledních více než 12 let žije ve Velké Británii, kde při zaměstnání buduje fotografické portfólio s několika tématy, v jejichž centru jsou vždy člověk, komunita, emoce, život. V současné době studuje Institut tvůrčí fotografie v Opavě.

V uplynulých třech letech se Sládek věnoval tématu genocidy v Nezávislém státě Chorvatsko a vloni vydal knihu Unspoken Genocide (Nevyslovovaná Genocida) postavenou na fotografiích a rozhovorech s dvaceti přeživšími krvavé genocidy, jež měla za cíl vymýtit Srby, Židy a Romy na území tehdejšího katolicko-fašistického chorvatského státu. Výstavu se stejnojmenným názvem přivezl vloni také do Strakonic.

Dalším dlouhodobým tématem jsou demonstrace v britské metropoli Londýně. Dva roky se pravidelně zúčastňuje velkých i malých protestů a sleduje dění v davech. Nesoustředí se přitom na přední řady aktivistů nebo na texty na plakátech, ale hledá mikrosvěty, které si lidé a především děti v zástupech vytvářejí. Fascinuje ho nejen obrovská pestrost lidí a témat, ale také kultura těchto akcí, která je daná vyspělostí britské demokracie. Fotografie z demonstrací se chystá vydat ve své další knize On The Culture of Protest (O kultuře protestu). Právě z této série je výběr pro zářijovou PechaKuchaNight ve Strakonicích.

David Šmitmajer (nar. ve Strakonicích) vystudoval reklamní fotografii na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a obor audiovizuální studia na pražské FAMU. Věnuje se výrobě a duplikaci audiokazet a restaurování magnetických zvukových záznamů (viz headlessduplicatedtapes.cz). Působí v hudebních projektech Lovci lebek a Inocenc, dále je spoluautorem experimentálních filmových představení Labutí dezert, Lov na Boghora a Taran. V letech 2008-2014 bylo možné zahlédnout v některých českých galeriích jeho audiovisuální díla, např: | | | | | | | | | | | | | | | | | |, Fasciculus Fasciatum, Je mi to jedno, EEMP, Flagellum dei, Jedno z mých prvních děl, Holubi, Ascarid, atd… Žije a tvoří v Praze.

smitmajer.cz

Pellwood / Ivan a Vojtěch Pelíškovi

„Firmu PELLWOOD jsem založil v roce 1990. Výrobou bubenických paliček se zabývám od roku 1969, kdy mi bylo 15 let. Bydleli jsme v domě, kde žil i pan profesor Krčma, hráč na bicí nástroje v symfonickém orchestru města Prahy.

Ten se stal záhy mým prvním učitelem na bubny. Protože jsem se v té době začal učit i uměleckým truhlářem, požádal mě, abych mu prodloužil jeho oblíbené paličky. Paličky byly z ebenu a on je používal už asi 10 let! Povedlo se mi to a pak mě napadlo, udělat si paličky také pro sebe. Za minulého režimu se tady totiž prodávaly jen asi dva modely a ty byly hrozné. Na verandě jsem si udělal soustruh, motor byl z pračky a ostatní části dřevěné. Opravdový soustruh jsem vlastně předtím neviděl, ale přesto to celkem fungovalo.

Už asi za rok mi přátelé mé matky z Anglie poslali skvělou věc – vrtačku Black&Decker kombinovanou se soustruhem a malou cirkulárkou. Byla to nádhera. V dílně kde jsem se učil, jsem objevil habrová polena – topilo se s nimi. Sem tam jsem ukořistil nějaký eben nebo palisandr, z kterého jsme vyráběli parkety na Pražský Hrad. Paličky jsem dělal pro sebe a pro další kluky, kteří chodili na bubny k mému učiteli.

Moje první větší zakázka byla pro Českou Filharmonii. Dostal jsem od nich ohromně těžké červené dřevo, ani nevěděli, jak se jmenuje. Dělal jsem z něj paličky podle jejich vzorů – a bylo to dost dobře zaplacené! Povrchovou úpravu jsem prováděl šelakovou politurou a protože jsem používal ruční soustruh, muselo se neustále měřit a výroba jedné paličky trvala čtvrt až půl hodiny.

Po sametové revoluci v Československu jsme téměř okamžitě zahájili profesionální výrobu s 15 druhy habrových paliček. V současné době vyrábíme 33 druhů paliček a metliček a používáme 2 druhy dřeva. Paličky vyvážíme do 29 států.

Do výroby vkládáme všechny zkušenosti, které jsem získal jako umělecký truhlář a od roku 1977 jako profesionální bubeník v různých kapelách. Protože s vlastními paličkami i hraji, testuji kvalitu jako první sám na sobě.“

Ivan Pelíšek

www.pellwood.cz

LETS – BuďSob / František Vávra

BUĎ SOBěstačný v jižních Čechách. V BuďSobu si klademe za cíl propojovat lidi s úctou k morálním hodnotám pro posilování soudržnosti a soběstačnosti lokality kde žijí. Obory působnosti BuďSobáků jsou pestré, každý přináší to své, každý může být užitečný pro ostatní jinak: výrobkem, umem nebo svým časem a přispívá tím k soběstačnosti místní skupiny. Pro zprostředkování směny používáme nepeněžní systém místního výměnného obchodu.

https://budsob.cz/

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10805121298-gejzir/216562235000024/obsah/517136-budsob

Michal Hořejší (1983)

Člen oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, kde se věnuje především problematice středověkých a raně novověkých snářů a podílí se na tvorbě Elektronického slovníku staré češtiny. V rámci svého doktorského studia v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK se zabývá analýzou diskurzu o Národním parku Šumava. Spolu s M. Mocňákem připravil veřejně přístupný anotovaný korpus mediálních textů o Šumavě (http://sumava-corpus.narra.eu). Dostal se tak k beletrii Karla Klostermanna, autora, jehož dílo dlouhodobě plní úlohu garanta kolektivní paměti, zdroje obrazu takzvané původní či bývalé Šumavy. O Klostermannově díle publikoval několik článků a připravil edici jeho nejstarších povídek s titulem Velebnost, melancholie, hrůza.

https://vltava.rozhlas.cz/michal-horejsi-lingvista-a-karel-klostermann-spisovatel-5016762

1954 Volyně, herec, autor a publicista. Studoval strakonické gymnázium a posléze kybernetiku, po vyloučení pracoval do roku 1989 v nejrůznějších profesích (od vykládání vagónů po vrchního číšníka v luxusním hotelu). Divadlu se věnuje od roku 1968. Byl u zrodu i úspěchů amatérského souboru STUDIO Volyně. Po listopadu 1989 se stal profesionálním hercem i autorem textů prozaických, poetických a dramatických. Působil v kolínském divadle  a divadle Šumperk. V roce 2008 se vrátil do rodné Volyně a v současnosti je na volné noze. Od roku 2012 se angažuje v iniciativě ProtiAlt. Přes tři desítky rolí ztvárnil před kamerou (Slunce, seno,… Báthory, Kameňák, Micimutr, Ordinace, Kriminálka Anděl,  Kriminálka Staré Město, Doktoři z Počátků, Ohnivý kuře, Policie Modrava, První republika…) Je autorem několika dramatických titulů, včetně jevištní adaptace úspěšného Hotelu Modrá Hvězda,písňových textů, poémy Sedmé peklo a knížky pohádek Šmajdovinky. Pro média tištěná i internetová psal od roku 1990 reportáže, články, rozhovory a fejetony a publikoval fotografie, grafiku a kreslené vtipy. Od roku 1994 byl redaktorem a v letech 1996-2008 šéfredaktorem Novin z divadla. Do roku 2011 redigoval v Pozitivních novinách rubriku poezie. Články, verše, překlady, fotografie a kresby publikuje také na svém blogu.

„Na tomhle projektu jsem začal pracovat právě zde ve Volyni, kdysi minulém tisíciletí, když jsem ještě vůbec netušil, že vlastně jde o projekt. A protože po víc než šesti desetiletích mi už přidělený termín projektu možná pomalu vypršel, snad není příliš od věci ani tahle dílčí uzávěrka. Projekt by měl rozličným tvorům, převážně druhu homo, zvávaného někdy žertem i sapiens, v optimálním případě pozvednout koutky úst či přinést trochu potěchy. Dalším průběžným dílčím výstupem by pak mohla být, jestli dožiji, i knížečka rozličných obrázkových i veršovaných čmáranic a pokusů o fotografie, a protože spolupráci na její výtvarné a grafické složce předběžně přislíbili Lukáš Černý (syn soupečakučnice Jindřišky Černé) a Karina Černá Sojková, s tiskem v Tiskárně Černý, Černá v Pošumaví, vcelku logicky projekt nese název „Nevidím to černě“.

https://vladimirt-gottwald.blog.idnes.cz/

Miroslav Růžička

Narozen 8.1.1987

Pocházím ze Čkyně, momentálně bydlím pátým rokem v Českých Budějovicích, kam jsem se přestěhoval po studiu

Jsem absolventem písecké filmovky (obor výtvarné zpracování animovaného filmu), v současnosti jsem studentem navazujícího studia tamtéž

Pracuji jako kurátor grafiky a vedoucí oddělení prezentace sbírek Alšovy jihočeské galerie

Zároveň si občas přivydělávám tvorbou ilustrací a spolupracuji s Jihočeským divadlem jako výtvarník

Zajímám se o kresbu, malbu, technologické postupy v grafice a tvorbu loutek. Většinu těchto činností dělám ve svém volnu pro vlastní potěšení a relaxaci. Největší inspiraci čerpám z přírody, kde hledám nejrůznější materiály a tvary. Dalším důležitým zdrojem mých nápadů je hudba, kterou osobně považuji za nejzásadnější umělecký projev, neboť je uměním okamžiku a nedovenu si bez ní svou práci představit

Co se týče animace, tak k té se postupně vracím díky studiu, zaznamenávám zde jistý tvůrčí posun od jednoduchých grotesek a situační komedie k experimentální animaci a nenarativním formám sdělení

Ve svém depozitáři v galerii, kde spravuji přibližně 14 000 grafických listů a kreseb, mne nejvíce zajímá meziválečné umění a tvorba současných autorů. Doufejme, že brzy budete moci navštívit výstavu, která objeví další zajímavé souvislosti této bohaté sbírky.

RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ / Aleš Palán

Jaký je v dnešním Česku život mimo civilizaci? Radikálnost, s níž hrdinové knihy sledují své cíle, může být zvláště pro městské hledače optimálního duchovního směru pozoruhodná. Místo abstraktního vzývání přírodních principů se v osmi rozhovorech ukazuje skutečný a značně obtížný život na pokraji divočiny.

Aleš Palán (1965) je spisovatel a publicista. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu, Jeho rozhovory s Vítem Tajovským, bratry Reynkovými a s Ludvíkem Armbrusterem obsadily první místo v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Od února 2018 je ředitelem nakladatelství Kalich. Letos mu v nakladatelství Prostor vyšla kniha rozhovorů se šumavskými poustevníky Raději zešílet v divočině doprovázená fotografiemi Jana Šibíka, tuto knihu také na páté PKNST představí.

 

http://www.iliteratura.cz/Clanek/39599/palan-ales-sibik-jan-radeji-zesilet-v-divocine

Jakub Pubal / architekt a emocionální cyklista

Volyňský rodák a architekt, který si letos na začátku roku se svojí přítelkyní založil vlastní ateliér Mydva architekti. Zároveň emocionální cyklista, který nám představí akci „Dirt Park Volyně“ (od roku 2004) a budějovický projekt Recyklo (jež má však přesah i do Volyně).

„Recyklo je spolek, díky kterému v Českých Budějovicích stavíme ze starých kola nová, pořádáme městské závody a koncerty. Městskou cyklistiku nazýváme odborněji: cyklistika emocionální, ve sportu hledáme přátelskou zábavu, namísto špičkových výkonů a kvalitní hudbu posloucháme raději naživo, než doma z televize.“

www.mydvaarchitekti.cz