About
Obrazy Daniela Vlčka (*1978, Strakonice) jsou nepřehlédnutelně rituální povahy. Vyrývá čáru za čárou do vlhké malířské hmoty. Jeho nekonečně trpělivé meditace mohou nabývat mnoha významů tak, jak můžeme donekonečna meditovat nad posvátnou slabikou Óm. Drážku za drážkou se ve stroze bílé nebo černé hmotě ukládá zdánlivě promarněný čas, zdánlivě neužitečná práce a zdánlivě nesmyslná informace. Vlčkovy obrazy ve své mnohoznačnosti ale vypovídají o naší společnosti, o industrializaci a automatizaci, o modernitě a jejích troskách, o pokroku i transformaci. Nesrší optimizmem, spíše jsou nostalgickým ohlédnutím za érou víry ve velké ideály a utopii na konci historie. Tyto obrazy už neaspirují na dělání velkých dějin, nýbrž ve vší pokoře, trpělivosti a nesmlouvavé přesnosti sečítavají účet za napáchané škody. Ikonická černá ve Vlčkově práci až nápadě často odkazuje k černotě fosilních paliv, nejdříve požehnání a pak prokletí lidského druhu. Bílá je pak zapomění a odpuštění, bílý popílek, jež milosrdně přikrývá ruiny. Daniel Vlček se neustále pohybuje mezi teritoriemi výtvarného umění a hudby, přenášejíc impuzy z jedné strany na druhou. Pohybuje se v širokém rejstříku od experimentálnějších poloh a sound artu až po pop. Překládá zvuk do obrazu a obraz do zvuku. Často mluví o vlnách, frekvencích a interferencích. Představují pro něj mnohdy metaforu, jež napomáhá skokům imaginace. Interference vzniká, když se protnou minimálně dvě vlny. Metaforicky může interference znamenat také dialogické setkávání a Daniel Vlček podle všeho vibruje na frekvencích, jež je přátelská a otevřená spolupráci. Byl nebo je součástí mnoha kolaborativních projektů: jedna aktivistická umělecko-hudební skupina (Guma Guar), dvě galerie (Berlinskej model, Galerie Ferdinanda Baumanna) a tři další hudební uskupení (Reverend Dick, Střešovická kramle, Ba:zel) představují jenom výčet těch dlouhodobějších kolektivních aktivit. Vyzkoušel si už také roli kurátora (např. výstava 16 – 20 000 Hz, MeetFactory, 2013, Na počátku bylo ticho, Galerie Města Plzně, 2014 ) nebo organizátora festivalu (Šamana ztráta, Prachovské skály, 2013 – 2016). V šíři svých aktivit připomíná, že žádný člověk nikdy není ostrovem a k tomu, aby něco sděloval, musí být součátí přediva společností a komunit, ve kterých probíhá tvořivá směna.
Radim Labuda