Čtvrté vydání strakonické Pecha Kucha Night.
Jan Adamus a Ondřej Bělica jsou kreativní dvojka od roku 2011.
Pracují na poli architektury, designu, sochařství, scénografie, audiovizuální tvorby a virtuálním reality. Na účtě mají několik vyhraných soutěží a realizací. Každý se věnuje opačné stránce – Jeden pracuje v digitálním prostoru a druhý ve fyzickém. Jejich společná tvorba je průnikem těchto postojů a tvoří Gimonfu.
MARTIN GREGORA (1965 Strakonice)
Po maturitě na Gymnáziu ve Strakonicích, vystudoval LF UK a stal se dětským lékařem. Nyní působí jako primář dětského oddělení ve Strakonicích. V letech 2010- 2013 byl poslancem dolní komory parlamentu za konzervativní stranu TOP 09.
Věnuje se literatuře i výtvarnému umění, je autorem dřevěných plastik. Mimo poezie a krátkých povídek je autorem odborných publikací (na téma péče o dítě, výživa, první pomoc aj.).
Jeho poezie vyšla v souboru Tři básníci pod názvem Ve Starých Konicích. Je taktéž autorem a aktérem několika happeningů na Šumavě (Sekáči, 1991; Král Ubu na Šumavě, 1992; Porod otce Ubu, 1994) a divadelních her (jednoaktovka Rybáři; hráno 1989 – 1995). Své verše pravidelně představoval při vystoupeních amatérského Nestabilního orchestru Strakonického (NOS). Píše úvodníky vernisáží svých přátel -výtvarníků, které svými verši doplňuje.
Matej Al-Ali (*1985 v Bardejově, SK) studoval na Západočeské univerzitě v Plzni (2005-2010) v ateliéru prof. Adély Matasové, po sléze na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze (2010-2014) v ateliéru Jiřího Davida. Nyní se zabývá doktorandskou prací v ateliéru Nových Médii I Tomáše Svobody na pražské AVU. Těžiště jeho tvorby se nachází ve zkoumání objektové mechaniky, fyzické práce a taktility. Formální výstupy autorova díla v médiu videa a DIY video-objektů nejčastěji dokumentují výkony na pomezí performance až specifických sportovních výkonů. Al-Ali příležitostně spolupracuje s Tomášem Moravcem a Petrem Dubem. Stal se finalistou Ceny Exit (2009), či ESSL Award (2013). Jeho práce byly vystaveny v pražských galeriích Futura, Meet Factory, Galerie etc, dále pak je jeho tvorba presentována na výstavách a festivalech v Německu, Norsku, Francii a New Yorku. Absolvoval residenční pobyty ve Ville Arson (Francie) a Košicích (Slovensko). Autor žije na Buštěhradě a pracuje v Praze.
ELIŠKA PODZIMKOVÁ / výtvarnice, animátorka a ilustrátorka V šestnácti letech začala dokreslovat ilustrace do fotografií. V roce 2014 absolvovala Filmovou Akademii Miroslava Ondříčka v Písku obor animované tvorby. Její instagramový účet AnimateNY, založený v květnu 2013, přesahuje 60 000 sledujících. 9. února 2014 otiskl newyorský magazín Metro jednu z jejích ilustrací na titulní straně. Od září 2014 do října 2015 žila a pracovala v New Yorku, kde byla zaměstnána jako specialista pro marketingový obsah na New York Film Academy (NYFA). K jejím zahraničním pracovním úspěchům patří video a dokreslené ilustrace pro světově známého kuchaře Jamieho Olivera nebo ilustrace pro americký Vogue magazín. V lednu 2016 se Eliška Podzimková přestěhovala zpět do České republiky, kde vyšla rubrika Dokreslené Česko pro internetový portál iDnes a vznikla spolupráce s Tomášem Klusem na jeho turné Recyklus. Spolupracuje také s organizací Můj Nový Život, která pomáhá dětem s onkologickým onemocněním.
https://www.instagram.com/eliskap/
Působení spolku Spona – Společně pro současnost – se počíná od roku 2008, oficiálně od roku 2009. Za tu dobu uspořádal mnoho nejrůznějších přednášek, seminářů, výletů, kurzů, společného setkávání. Působí ve Strakonicích a na Podsrpu, kde se v současnosti pokouší oživit dění v bývalé škole. Jednou z významných aktivit byla například možnost vyzkoušet si na vlastní kůži různé činnosti našich předků – tedy něco na pomezí experimentální archeologie a Living history. www.spona-os.cz
Marcela Miková (1969, Praha)
je středoškolská učitelka matematiky a fyziky, kterou baví spousta věcí, včetně práce.
Od dětství se věnovala zpěvu v dětském sboru (kde zjistila, že v kolektivu je síla), hře na klavír, výtvarnému oboru, později přibyl tanec, pak aerobic, a to tak, že vždy jedna z činností nabyla vrchu a ostatní byly trochu upozaděny.
Jejím životním mottem je: „To jsem ještě nikdy nedělala, to mi půjde skvěle“ (Pipi Dlouhá Punčocha)
Absolvovala učitelský obor na matematicko-fyzikální fakultě v Praze, protože tam přijímali bez zkoušek a protože se jí líbily vánoční besídky na katedře teoretické fyziky (její rodina totiž sestává z hudebníků a fyziků). Po krátké praxi v Praze jí osud zavál do Strakonic, kde její manžel dostal práci v nemocnici. Původní plán byl na rok. Už je tu 20 let.
Její nejvýraznější strakonická stopa jsou pěvecké sbory, které zde vede, ačkoliv sbormistrovství nikdy nestudovala. V chronologickém pořadí vzniku to jsou: Pěvecký sbor Gymnázia Strakonice , Dětský pěvecký sbor Fere Angeli , přípravný sbor ZUŠ Strakonice a nejmladší je věkově nejstarší smíšený sbor Hlasoň.
S kamarádkami založily Štrikovací okrasný spolek, jehož cílem je obveselovat Strakonice hřejivými štrikovanými ozdobami na nečekaných místech.
S manželem a dvěma dětmi žije v srdci Strakonic, ve volném čase běhá, čte, štrikuje, hledá nové výzvy a má ráda, když se lidé společně věnují povznášejícím činnostem.
Obrazy Daniela Vlčka (*1978, Strakonice) jsou nepřehlédnutelně rituální povahy. Vyrývá čáru za čárou do vlhké malířské hmoty. Jeho nekonečně trpělivé meditace mohou nabývat mnoha významů tak, jak můžeme donekonečna meditovat nad posvátnou slabikou Óm. Drážku za drážkou se ve stroze bílé nebo černé hmotě ukládá zdánlivě promarněný čas, zdánlivě neužitečná práce a zdánlivě nesmyslná informace. Vlčkovy obrazy ve své mnohoznačnosti ale vypovídají o naší společnosti, o industrializaci a automatizaci, o modernitě a jejích troskách, o pokroku i transformaci. Nesrší optimizmem, spíše jsou nostalgickým ohlédnutím za érou víry ve velké ideály a utopii na konci historie. Tyto obrazy už neaspirují na dělání velkých dějin, nýbrž ve vší pokoře, trpělivosti a nesmlouvavé přesnosti sečítavají účet za napáchané škody. Ikonická černá ve Vlčkově práci až nápadě často odkazuje k černotě fosilních paliv, nejdříve požehnání a pak prokletí lidského druhu. Bílá je pak zapomění a odpuštění, bílý popílek, jež milosrdně přikrývá ruiny. Daniel Vlček se neustále pohybuje mezi teritoriemi výtvarného umění a hudby, přenášejíc impuzy z jedné strany na druhou. Pohybuje se v širokém rejstříku od experimentálnějších poloh a sound artu až po pop. Překládá zvuk do obrazu a obraz do zvuku. Často mluví o vlnách, frekvencích a interferencích. Představují pro něj mnohdy metaforu, jež napomáhá skokům imaginace. Interference vzniká, když se protnou minimálně dvě vlny. Metaforicky může interference znamenat také dialogické setkávání a Daniel Vlček podle všeho vibruje na frekvencích, jež je přátelská a otevřená spolupráci. Byl nebo je součástí mnoha kolaborativních projektů: jedna aktivistická umělecko-hudební skupina (Guma Guar), dvě galerie (Berlinskej model, Galerie Ferdinanda Baumanna) a tři další hudební uskupení (Reverend Dick, Střešovická kramle, Ba:zel) představují jenom výčet těch dlouhodobějších kolektivních aktivit. Vyzkoušel si už také roli kurátora (např. výstava 16 – 20 000 Hz, MeetFactory, 2013, Na počátku bylo ticho, Galerie Města Plzně, 2014 ) nebo organizátora festivalu (Šamana ztráta, Prachovské skály, 2013 – 2016). V šíři svých aktivit připomíná, že žádný člověk nikdy není ostrovem a k tomu, aby něco sděloval, musí být součátí přediva společností a komunit, ve kterých probíhá tvořivá směna.
Radim Labuda
Pavel Drdel (1976, Strakonice)
Profesionální kuchařině se věnuje 26 let, žil v Německu a 6 let v Itálii, zřejmě i proto jsou jeho oblíbené suroviny jsou zelenina, ryby a mořské plody. V roce 2004 se umístil mezi stovkou nejlepších kuchařů v ČR. Pravidelně pořádá degustační večery na jihu Čech a externě pracuje pro školu vaření Gourmetfactory. Nyní se naplno věnuje své nově otevřené restaraci Sůl a řepa.
Šestým rokem spolupracuje s neziskovou organizací ACTIVE Time, s nimiž realizuje kurzy vaření v dětských domovech.
Pavel je také amatérským fotografem, fotí skvělé černobílé fotografie s duší (do nedávna ještě na kompakt) – krajina, městská krajina, abstrakce a reportáž.
MARCELA VICHROVÁ / Jiná jména smrti
Výtvarnice strakonického původu, Marcela Vichrová, společně s dobršským architektem Ivo Kramlem koncem listopadu ve Volyni pokřtili knihu Jiná jména smrti autora Josefa Křešničky, předčasně zemřelého strakonického divadelníka, novináře a autora veršů a pohádek pro děti. Společně nám představí knihu, ilustrace i autora.
https://strakonicky.denik.cz/zpravy_region/jina-jmena-smrti-20171113.html
M. A. Marcela Vichrová (1968, Strakonice)
Zabývá se malbou, kresbou, ilustrací, linoryty a výchovou paličaté psí slečny Ashy (tibetská doga) a dvou blonďatých kluků Jáchyma a Matyáše.
O své práci říká: „Mé větrné a vlající ilustrace ke knize rytíře smutné postavy Josefa Křešničky se linou jako cesty podél lesů, polí, vesnic, chalup, statků, potoků a zámečků. Jako kořeny, které mne stále spojují se stejnou krajinou, jako je ta pana spisovatele Křešničky. Tím je naše šumavské Podlesí. Byť v knize o smrti, nad kterou zatím nikdo nevyhrál, smát se je povoleno: „Pechlátová Monika si mohla nohy uběhat“, jak se v knize píše. Než se však přátelství s nadhledem uzavřelo, „můj životaběh“ se odvíjel v linii po meči po chalupě Koblížků (Tažovice) s linií po přeslici po chalupě Cuhroujc (Hoslovice) do okresního poddaného města Strakonice a též do místní lidové školy umění s paní učitelkou Růženou Vizinovou. Ta mne směřovala k barvičkám na Střední uměleckou školu v Praze, na tzv. Žižkárnu. Odtud, jako téměř nejmladší z ročníku, jsem šla studovat v letech 1986–1992 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru „užité malby“ u profesorů Quida Fojtíka a Pavla Nešlehy. Praha čarovala a lapila mne do svých sítí davu lidí, aut, velkých domů a dlouhých peněz.
Šel čas. Mnoho vody v Kolčavě (Novosedelský potok) uteklo do moře, další generace odrostla školním lavicím, na zámeček se vrátil pán (Tažovice), hostinec, jednotu zavřeli a ani pojízdná prodejna již nejezdí. Ilustracemi se vracím domů ke kořenům. http://www.vichrova.cz/
Ivo Kraml
(nar. 1964 ve Vimperku)
Jsem rodák z jižních Čech, architekt (VŠ studium na Fakultě stavební ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze na Škole architektury prof. E. Přikryla), podporovatel současné kvalitní architektury v historickém kontextu, vyznavač moderních přístupů v péči o kulturní památky. Jsem spoluzakladatelem Sdružení pro obnovu Dobrše a galerie Co Co. Aktivně spoluorganizuji kulturní dění regionu šumavského Podlesí. Propaguji odkaz spisovatele a dramatika Josefa Křešničky, lidového řezbáře a včelaře Josefa Macha, dlouholetého dobršského duchovního správce P. Martina F. Vícha, ale také třeba odkaz dobršského Čtenářsko ochotnického spolku Svornost. S očima otevřenýma a ušima nastraženýma sleduji kulturní dění napříč obory i regiony a rád glosuji.
V pátek večer na Pecha Kucha Night Strakonice vol.4
