Rena Dumont, roz. Zedníková emigrovala v sedmnácti letech s maminkou do Německa. Vystudovala i přes jazykovou bariéru, státní vysokou školu hereckého umění v Hannoveru a stala se uznávanou herečkou. Hrála mimo jiné v Národním divadle v Praze, v Burgtheater ve Vídni, je nepostradatelnou součástí německé divadelní scény. Mimo jiné hrála v několika seriálech i celovečerních filmech. Dále se pak věnuje psaní knih, které se týkají především historie sudetských Němců, emigrace apod. Předsudky mezi sudetskými Němci a Čechy v roce 1965, jsou tématem dalšího filmu, jehož natáčení se připravuje na srpen letošního roku.
Archive: Group: 14.dubna
Superslaďák
„Není to letadlo, není to pták, je to Superslaďák“
O tom jaké to je připravovat výstavy v písecké Sladovně nebo o lítání těsně nad zemí.
Jindra Bromová
Jindra Bromová
a od roku 1991 se stará o bývalou synagogu ve Čkyni, kdy založila Společnost pro obnovu synagogy, dnes Spolek pro synagogu ve Čkyni.
Od té doby je čkyňská synagoga nejen místem k setkávání, poslechu koncertů, přednášek, pořádání výstav, ale také ke slavení svátků a modlitbě. Jako jediní v Jižních Čechách má synagoga modlitebnu a jako jedna z mála vůbec i svou vlastní Tóru. A unikatní příběh, který nám bude vyprávět.
Jan Freiberg | Galerie Na shledanou
Galerie Na shledanou, hřbitov Malsička, Volyně / Jan Freiberg
Jan Freiberg (1976) se narodil ve Strakonicích. Studoval v ateliéru fotografie Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem a obor Teorie a dějiny designu a nových médií na pražské VŠUP. Pracoval v Galerii Klatovy / Klenová jako kurátor a fotograf. Po vynuceném odchodu všech odborných pracovníků našel budoucnost na hřbitově Malsička ve Volyni a zřídil tu v roce 2010 v bývalé smuteční síni Galerii Na shledanou. Maloměsto, hřbitov a smrt podmiňují její existenci a vytváří základní rámec pro špičkové české umělce. Smyslem galerie je upozornit skrz umění na smrt jako živou součást života. První tři roky sem umělci jezdili na rezidence, většinou vymalovali vnitřní stěny galerie. Další tři roky zaměřuje program na komplexnější projekty. Ty mají také ekologický podtext, jako například siluety dravců na foliích navržené malířem Janem Pražanem, které galerie prodává jako ekologický design nebo zatím první prototyp edukativní virtuální reality pro školy v Čechách, ve které zažijete minulé výstavy – například digitálně oživlé rostliny z Mattioliho herbáře nebo budete moci jako naši předci střílet na vyhubenou Alku velkou nebo Zebru kvagu. Galerie vydává stejnojmenné noviny. Jan Freiberg je také iniciátorem sdružení Oživme si Strakonice. V současnosti zpracovává pozoruhodný archiv fotografa Ferdinanda Bučiny, který za druhé světové války vyfotil středověk ve vsi Javorník pod Bílými Karpaty.
Tomáš Petermann | architekt
Architekt Tomáš Petermann je v Ústí nad Labem. K tomu, že se to město dá milovat může pomoci jedině České středohoří. A provozování bývalého kina. A snad i to, že Ústí je bohatou přehlídkou čehokoli.
Alžběta Bláhová | architektka
Alžběta Bláhová, absolventka Technické univerzity v Liberci, bude na první strakonické PKN prezentovat svůj projekt „Solární smrt“ a pozve nás do mobilního divadla. Exkluzivně 14.dubna ve formátu 20×20.
Z dalších projektů kterým se Alžběta věnuje je třeba i KINO LÉTO, které už pár let v Česticích přes léto funguje.
Jan Zákostelecký | architekt
Honza Zákostelecký je architekt. Vedlejším produktem jeho profese a chronického pozorování a dávání věcí do souvislostí jsou malé obrázky a drobné texty, které s obrázky většinou souvisejí.
Jan je strakonický rodák (*1967), absolvent strakonického gymnázia a pak i fakulty architektury ČVUT v Praze. V roce 2003 spoluzaložil strakonický projektový ateliér STA, jehož je dlouhodobým společníkem. Zároveň je od roku 2007 i partnerem volného architektonického sdružení VAS v Praze.
V profesi je týmový hráč a práci na projektech rozděluje na dvě etapy: vymýšlení a následné uspořádávání.
Jako svůj osobní relax proměňuje zachycené a vypozorované střípky okolního života a slov v rozmanitých souvislostech do drobných kreseb a textů.
Žije s rodinou ve Strakonicích a řeší rozmanité spektrum úkolů v rodném městě i daleko od něj.
Štěpán Kovář | pedagog
Štěpán Kovář (1984) je představitelem již čtvrté učitelské generace ve svém rodě. Pradědeček byl učitel a reformátor českého školství, děd, babička i otec byli také učitelé.
Původně se zabýval orientalistikou, kulturní antropologií, a především klínovým písmem a starobabylonštinou. Přestože ho vášeň ke klínům a mrtvým jazykům orientu neopustila, stal se nakonec učitelem českého a anglického jazyka napříč všemi stupni vzdělávacího systému, tedy pro studenty od 3 let do, dokud jsou naživu a mají chuť se učit. Učí soukromě i ve škole, momentálně na Townshend International School. Má rád inovativní metody ve vzdělávání, a tak svůj volný čas věnuje zakládání nové moderní školy.
René Nekuda | lektor tvůrčího psaní
René Nekuda (* 29. srpna 1986 Chrudim) je lektor tvůrčího psaní, cestovatel po zemích třetího světa, moderátor a blogger. Po maturitě na gymnáziu v Hlinsku (2006), vystudoval Nekuda obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého u Daniely Fischerové, kde ihned po absolvování začal vyučovat. Pořádá i samostané kurzy (www.renenekuda.cz). V říjnu 2013 začal pracovat na mezinárodním literárním projektu Hakuna Matata, do kterého jsou zapojeni lidé z několika evropských zemí, výsledkem je společná sbírka povídek inspirovaná Nekudovými rozhovory, jež vytvořil v keňském slumu Kibera.
Michaela Hečková | kulturní produkční
Michaela Hečková (1986) vede společně s kavárníkem Ondřejem Kobzou projekt Piána na ulici. Dlouhodobě se věnuje intervencím a oživení veřejného prostoru. Působila jako programová ředitelka festivalu o umění ve veřejném prostoru Street for Art na pražských sídlištích Jižní Město a Černý Most a jako programová ředitelka progresivní příspěvkové organizace Praha 14 kulturní proměňující Prahu 14 v živou a kulturní městskou část. Studovala bohemistiku a kulturální studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a teorii interaktivních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Podílela se na projektu kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. V minulosti se věnovala literární kritice a kulturní publicistice. Ráda jezdí vlakem, autobusem, autem a chodí pěšky. Miluje krizové scénáře, produkční krize a šťastné konce, které cákají optimismem a nešikovně nevhodnou ironií po stránkách knih. 1.3. pokřtila svou první knihu mapující 33 měst a 33 příběhů lidí, kteří se aktivně zapojují do tvorby veřejného prostoru (www.omestechalidech.cz)